Založit webové stránky nebo eShop

KARO - FARGO TROY BLACK TOUCH

Cvičíme (nejen) IPO - zákus

Vítejte na stránce karo.websnadno.cz v sekci Cvičíme (nejen) IPO - zákus

Cvičíme (nejen) IPO – zákus

Nejdůležitějšíčástí obrany ve sportovní kynologii je zákus do rukávu. Zkušební řád IPO (a také SchH/VPG) klade jasné požadavky na provedení a kvalitu zákusu. U jednotlivých částí obrany, a to ať už se jedná o pokus o útěk, obranu při hlídání, přepad při doprovodu či o útok na psa z pohybu je zkušebním řádem v části b) Provedení požadován "energický a silný zákus". V části c) Hodnocení uvedených částí obrany je dále uveden požadavek na "plný a klidný zákus až do pouštění".
Myslím si, že zákusům do ochranného rukávu není věnovaná dostatečná pozornost, a to nejen při vlastním výcviku. Standardně se sleduje plnost zákusu a je opomíjeno, že zkušební řád, jak již bylo uvedeno výše, požaduje také aby zákus byl silný a klidný. Je až s podivem, že hodnocení síly a klidu zákusu byla věnovaná malá pozornost na takových akcích, jakou bylo MS FCI IPO 2006 ve Slovinsku a taktéž na WUSV 2006 v Dánsku. Hodnocení na těchto akcích nechme stranou a pojďme se dále věnovat požadavkům zkušebního řádu IPO (SchH/VPG).
Zkušební řád uvádí, že zákus se provádí do ochranného rukávu, který musí být opatřen ochrannou vrstvou, na které je našita juta přírodní barvy. Ačkoli nikde není uveden popis tvaru a konstrukce rukávu, je již řadu let zvyklostí, že se používají rukávy typu "Frabo" – rukávy s klínem. Některým méně znalým se může jevit zákus do rukávu s klínem jako snadná záležitost. Obávám se, že tomu tak není, ba právě naopak. Rukáv s klínem sice umožňuje, na rozdíl od dříve používaných "siloňáků", splnit požadavek zkušebního řádu na plný zákus, ale… Tady jsem záměrně použil slůvko "umožňuje", protože … Těch důvodů, proč pes neprovede zcela plný zákus je celá řada.
Ty nejdůležitější důvody lze v podstatě rozdělit do dvou základních skupin, a to:
a) práce figuranta,
b) práce psovoda.

Práce figuranta může výrazným způsobem ovlivnit kvalitu zákusu, tedy i plnost zákusu. Práce figuranta je ve zkušebním řádu popsána takto: "Proto také musí pes, u něhož má být hodnocena kvalita zákusu, dostat možnost se dobře zakousnout." Základním předpokladem toho, aby se pes mohl "dobře zakousnout" je správná poloha rukávu a jeho klínu. Poloha rukávu je jiná u "pokusu o útěk figuranta" a jiná u ostatních zákroků psa, kdy figurant je otočen čelně ke psu. Aby pes měl možnost provést plný zákus, musí být osa klínu téměř shodná s osou otevřené mordy psa. Pokud tomu tak není, pes nemá možnost se dobře zakousnout. V předchozí větě jsem uvedl, že obě osy musí být téměř shodné. To slůvko "téměř" jsem použil záměrně proto, že v případě měkčího klínu a dostatečné síly zákusu může dojít k situaci, kdy si pes "vytvoří klín poněkud jinde". Nikde není uvedeno, a ani není ustálené pravidlo, o poloze klínu, v jakém má být úhlu vůči madlu, za které se rukáv drží. Každý výrobce rukávů má svoji představu o správnosti polohy klínu a tak se někdy psi dostanou do situací, kdy plného zákusu ani nemohou dosáhnout. Poloha klínu – jeho sklon hraje velkou roli zejména u pokusu o útěk figuranta. Důležitost polohy klínu je ještě umocněna případným "zavřením" rukávu a také tvarem, velikostí a polohou výseče pro odložení psa. U ostatních zákroků, kdy je figurant otočen čelně ke psu je situace zase jiná. Tady samozřejmě také záleží na poloze klínu, ale objevuje se nám další důležitý faktor, kterým je podélná osa rukávu. Správná poloha rukávu je taková, aby rukáv byl v okamžiku zákusu držen kolmo k zakusujícímu se psovi. Možná se to mnohým jeví jako samozřejmost, ale ono to tak samozřejmé a jednoduché není. Markantní je to u přepadu psa při doprovodu a zejména u útoku na psa z pohybu, a to zvláště u rychlých a razantních psů. Figurant ve snaze nesrazit se s pohybujícím se psem a ve snaze o tzv. prohození psa se může vědomě či nevědomě s rukávem předčasně natáčet. A pokud k tomu ještě provádí úkrok do strany, pak není v silách žádného psa provést plný zákus. V takové to situaci pes může provést pouze jednostranný zákus – na jedné straně má plný zákus, zatímco na druhé straně nikoli. Nejlépe jsou podobné situace zřejmé ze zpomaleného videozáznamu.
Ale vraťme se ještě na okamžik k poloze klínu. Každý pes provádí zákus jiným způsobem; někteří přiběhnou až pod rukáv, jiní do zákusu skáčou z úctyhodné vzdálenosti. Z uvedeného je zcela logické, že osa mordy psa, který provádí zákus z pod rukávu je jiná než u psa, který do zákusu skáče ze vzdálenosti. A hned se nám naskýtá otázka: Jak má v těchto případech vypadat práce figuranta; má polohu klínu korigovat natočením rukávu, aby byl splněn požadavek zkušebního řádu na práci figuranta, když požaduje, že "pes musí dostat možnost se dobře zakousnout"?? Na tuto otázku zatím není jednoznačná odpověď. Logické by to ale bylo.
Práce psovoda hraje samozřejmě také velmi důležitou roli, a to především v nácviku těchto zákusů. Práci figurantů, tak jak bylo uvedeno výše, nejsme v podstatě schopni ovlivnit, zvláště ne na zkouškách či závodech. Nezbývá tedy nic jiného než začít u sebe a podívat se na to, zda provádíme nácvik zákusu správně. Jak již bylo uvedeno v úvodu, vlastním zákusům se totiž věnuje malá pozornost i v nácviku. Někteří psovodi i figuranti vycházejí z teorie, že pes buď kouše nebo nekouše a nácvikem to v podstatě lze jen těžko ovlivnit. Názor je to samozřejmě zcestný. Každého psa je potřeba trpělivě a systematicky učit kvalitnímu zákusu. A myslím si, že právě u psů, kteří mají velkou chuť kousat (lovecký či obranný pud je silně vyvinut), je zapotřebí kvalitě zákusu věnovat zvýšenou pozornost. Psy, které musíme do kousání skoro nutit se obvykle po provedení zákusu pověsí na rukáv jako pytel, zatímco pes "kousáč" začne bojovat a na to navazují problémy s případným sjížděním na poloviční zákus, neklidem na rukávu – pumpováním v zákusu a v neposlední řadě s překusy – ježdění po rukávu. Správné provádění zákusů musíme nacvičovat už od samého počátku nácviku obrany. Nejlépe ještě v útlém mládí při nevinných, ale cílených hrách, kdy podporujeme kořistnický (lovecký) pud, dáváme štěněti možnost zákusu do měkkého hadru. Pro tento účel nejlépe vyhovuje malý ručník. Vždy dbáme na to, aby štěně mělo hadr v plné mordě. Za hadr moc netaháme, protože štěně ještě nemá žádné stoličky a hadr drží vzadu vlastně jenom dásněmi. Po kompletní výměně chrupu můžeme začít cvičit další kvalitativní stupeň obrany, a tím je kousání do hadru nebo do měkké kůže - jelenice, kterou drží pomocník – figurant. Doporučuji raději jelenici, kterou prodávají výrobci kynologických pomůcek, než hadr. Od počátku důsledně dbáme na to, aby pes měl tuto jelenici až vzadu na stoličkách. Pokud se to psovi nepodaří, necháme psa tzv. dobrat. Po zvládnutí této fáze provedeme přechod z jelenice na klín. Někde se ještě provádí nácvik zákusů do peška, ale v tomto případě má pes jen omezenou možnost plných zákusů. Pokud se psovi nepodaří plný zákus, necháme psa opět tzv. dobrat. Za samozřejmost považuji, že vždy po dobrání, resp. po provedení plného zákusu, psa neopomeneme co možná nejlépe pochválit. U vyjímečně nadprůměrných kousáčů je možný přechod z jelenice přímo na rukáv. Po dostatečné průpravě na klínech, kdy pes provádí kvalitní zákusy, začneme s nácvikem kousání na vhodný rukáv. Záměrně jsem použil slůvko vhodný, protože nezřídka se setkáváme při nácviku s rukávy přímo nevhodnými – rukáv je příliš tvrdý, návlek je na rukávu volný, rozkousaný atd. Pro začátek volíme měkký štěněčí rukáv, kde klín je jen lehce naznačen. Po přechodu na rukáv už žádné dobírání nedoporučuji. U dřívějších nácviků zákusů jsme psovi již dostatečně "vysvětlili" co po něm požadujeme. Pokud po přechodu na rukáv pes plné zákusy nezvládá, vracíme se zpátky k zákusům do klínu. Případným umožněním dobírání rukávu psa naučíme, že v případě, že se mu nepovede perfektní plný zákus, bude se neustále snažit zákus si opravit – dobrat. Přičteme-li k tomu pohyb figuranta se psem v zákusu, pak pes bude rukáv nejenom dobírat, ale časem se naučí i překusovat - jezdit po rukávu. Tím zároveň dochází k nesplnění požadavku zkušebního řádu na klidný zákus. Opravou neúplného zákusu si bodové hodnocení u rozhodčího určitě nevylepšíme (spíš naopak), nehledě k tomu, že pes bude mít neustále snahu si všechny zákusy opravovat – dotahovat, dokud nebude mít rukáv tzv. až na mandlích. Na podporu mých tvrzení doporučuji navštívit zkoušky či závody a podívat se na práci psů po prvotním provedení zákusu.
Psovi, kterému se nepovedl plný zákus již nedáváme rukáv dobrat, spíš právě naopak. Práce figuranta musí být taková, aby pes neměl šanci zákus si opravit a rukáv si dobrat. Občas se setkáváme s různými nácviky plnosti zákusu. Např. v případě neúplného zákusu je pes doslova serván z rukávu nebo je tzv. vyvěšen. Mám za to, že uvedené postupy nejsou správné a nemají žádnou oporu v teorii o výcviku. Psovi tímto postupem navíc způsobujeme určitou míru bolesti, a to tím větší, čím pevnější má pes zákus. Pes si velmi brzy spojí bolest s provedením vlastního zákusu. Navíc jeho soustředění na figuranta, resp. na jeho rukáv vezme za své, protože místo figuranta bude sledovat, jestli mu vlastní páneček už zase neběží způsobit bolest. Takže tímto postupem ztrácíme najednou nejen sílu zákusu, ale i hlídání figuranta, které má být dle zkušebního řádu pozorné. Pro upevňování kořistnického pudu a také pevného držení rukávu je důležité nechávat zpočátku vždy psa vyhrávat, tzn. že figurant psovi pouští rukáv. Pes si rukáv odnáší jako kořist. Rukáv psovi samozřejmě musíme také odebrat, ale to provádíme až si pes "ukořistěného rukávu trochu užije" – až se psem provedeme např. jedno či dvě tzv. kolečka. Dalším velkým "kamenem úrazu" pro kvalitu zákusu velmi často představuje nácvik pouštění.
Zkušební řád uvádí: "Na pokyn rozhodčího zůstane pak figurant klidně stát, pes jej musí ihned pustit. Pro pouštění může dát psovod v příslušném časovém odstupu samostatně jeden zvukový povel." Tolik citace. Nacvičit okamžité pouštění, aniž bychom si pokazili kvalitu zákusu, to je velmi těžké. Tady se pozná opravdová odbornost psovoda a především figuranta!! Pouštění učíme psa, a to ať vědomě či nevědomě, již od útlého mládí. Vždy nastávají situace, kdy potřebujeme, aby pes nějaký předmět pustil nebo mu něco odebíráme (např. balónky, hračky, hadr a další). Štěně musí na jeden povel předmět okamžitě pustit. Pouštění nacvičujeme takovým způsobem, aniž by z toho štěně bylo ve stresu a přitom jsme dosáhli požadovaného pouštění. Stejným způsobem postupujeme v pozdějším věku, tedy při odebírání aportu, při kousání na jelenici, klín či rukáv. Logicky nastanou situace, kdy pes na náš povel nereaguje vůbec či nereaguje dostatečně rychle a přesvědčivě. Na takovéto okamžiky musíme být vždy předem připraveni. Tady se znovu lehce otřu o teorii vyšší nervové činnosti. Povel je pouze podmíněný podnět a my musíme být připraveni použít nepodmíněný podnět, správně volený a odpovídající síly. Věřím, že pro ty čtenáře, kteří nevědí o čem píši, budou předchozí věty signálem k tomu, začít se zabývat teoretickými základy výcviku. Obávám se, že bez pochopení teorie vyšší nervové a její aplikace v praxi se stejně rozumně nehneme z místa. Můžeme sice okoukat od zkušenějších kynologů různé techniky tréninku jednotlivých cviků nebo jejich částí, ale bez pochopení podstaty se zcela jistě dopustíme řady možná i hrubých chyb, které budeme následně jen těžko napravovat. Tady bych se chtěl znovu vrátit výše a zdůraznit důležitost uvedeného slůvka "odpovídající síly". Pokud použijeme nepodmíněný podnět (aby i začátečníci pochopili aspoň nástin toho o čem je tady nyní řeč, pak jako nepodmíněný podnět si představme např. jako trhnutí vodítkem a nebo impuls z el. obojku apod.) malé síly, pak pouštění buď není žádné nebo je váhavé a neochotné. Lze očekávat i dobírání rukávu – dotahování zákusu a další, výše uvedené nectnosti. Při použití příliš silného nepodmíněného podnětu (např. silné trhnutí vodítkem či příliš velký el. impuls apod.) pes sice okamžitě pouští, ale v vzápětí lze očekávat nechuť k novým kvalitním zákusům. Zákusy pak nebudou silné a "klidné až do pouštění". Pes nebude na figuranta plně koncentrován a bude většinou pouštět sám, a to i v okamžiku, kdy figurant dosud nezaujal jasnou klidovou polohu. Možná slovo pouštět není v tomto případě úplně na místě, protože většinou pes rukáv ani pořádně nedrží. Někteří rozhodčí (většinou zahraniční) se
přesvědčují o síle zákusu pokynem figurantovi, aby v závěru boje prudce trhnul rukávem, "hodil si psa pod sebe" a následně provedl tzv. pevný klid. Je až s podivem kolik psů při tomto stylu figurování se z rukávu doslova utrhne nebo aspoň "sjede na předek". Možná, že teď máte dojem, že ať to děláte jak to děláte, tak kvalita zákusu utrpí. Máte trochu pravdu, ale ne tak úplně. Je pravdou, že i při správně cvičeném pouštění dojde zcela jistě ke snížení kvality zákusu, ale pouze přechodnému. Tady hraje velkou roli již zmíněná odbornost psovoda i figuranta, a to jak při volbě metody nácviku vlastního pouštění, tak i použité síly podnětů a v neposlední řadě vzájemnému skloubení kousání a popuštění. Je logické, že pro psa musí kousání i pouštění v rovnováze. Pokud je rovnováha porušena, pak buď pes kouše a špatně pouští (a nebo nepouští vůbec) a nebo dobře pouští, ale kousání není dobré, zvláště v závěru, před pouštěním. Při nácviku pouštění je nutné především psa uklidňovat a dodávat mu jistotu. Dodávat psovi jistotu při kousání a následném pouštění považuji za nesmírně důležité!! Jak ji pes získá? Jistotu pes získá mimo jiné především důsledným a odborným přístupem k nácviku obrany (a nejen obrany), správnou pochvalou ve vhodný okamžik atd. Psovi musíme "vysvětlit", kdy se kouše a kdy se pouští. Pro psa musí být naprosto jasné a srozumitelné, za jakých okolností se kouše a za jakých se pouští. Tyto okolnosti a postupy musíme bezpodmínečně dodržovat. Jakákoli nepředvídaná změna může mít za následek nejistotu psa se všemi výše uvedenými negativy. A pokud zjistíme, že pes nemá při kousání a pouštění úplnou jistotu, nebo pouštění není v rovnováze s kousáním - snaha pouštět je silnější než chuť kousat, vracíme se okamžitě zpátky jenom ke kousání. Teprve po opětovném získání kvalitního zákusu a jistoty v kousání se můžeme opět pokusit o nácvik pouštění. Přitom se ale logicky musíme poučit z chyb, kterých jsme se v nácviku dopustili.
Podívejme se nyní na pouštění ještě z jiného pohledu. Zkušební řád uvádí, že "pro puštění může dát samostatně psovod, v příslušném časovém odstupu, jeden zvukový povel". Mohlo by se tedy zdát, že samostatné pouštění je preferováno. Není tomu ale tak. Obě varianty pouštění jsou rovnocenné. Zásadně však doporučuji provádět pouštění vždy až na povel. Pokud provádíme samostatné pouštění - bez povelu, pak nelze mj. zaručit u některých figurantů zřetelné rozlišení mezi bojem a klidem a tím vyslání jasného signálu pro psa, kdy má pustit a kdy naopak držet. V těchto situacích pes neví zda má kousat či pouštět. Najednou je náš pes vystaven situaci, kterou neumí (a ani umět nemůže) vyřešit. Zákonitě pak dochází ke snížení kvality zákusu. Nejčastěji pes předčasně uvolňuje zákus, sjíždí z rukávu a překusuje. Pokud správně provádíme nácvik kousání a pouštění, pak jasným signálem pro pouštění musí být jen a pouze povel psovoda, nic jiného. To znamená, že správně připravený pes je v kvalitním zákusu (a samozřejmě při tom provádí boj) i v případě, že figurant je už v klidu. Nácvik kousání a pouštění doporučuji provádět na jednoho figuranta, a to na toho nejzkušenějšího, kterého máme k dispozici. Je to mimo jiné i proto, že figurant by měl znát našeho psa a také jeho reakce na různé podněty a situace a měl by je také umět předvídat. Mezi figurantem a psovodem musí být jasná dohoda také o způsobu provádění nácviku jednotlivých fází obrany. A ještě jednu vlastnost kromě odbornosti by měl figurant mít, a tou je to, že se "nesmí vytahovat na psa". Bohužel ne vždy tomu tak je. Skutečný figurant se pozná ne podle počtu vyhnaných psů, ale podle počtu psů, které pomohl vycvičit!! K selhání psa v nácviku nebo tréninku obrany nesmí v žádném případě nikdy dojít. A pokud k tomu dojde, pak je zcela jasné, že výcvik byl prováděn špatně a neodborně. Proto je tady neustále kladen důraz na teoretické základy výcviku. Jen tak můžeme chovaní psů při výcviku porozumět a dopředu odhadnou jejich reakci na nově nastalé situace. Vyhneme se tím i případnému zklamání.
Pokud jsme již našeho psa naučili správnému kousání i pouštění na jednoho figuranta, pak můžeme postupně provést přechod na figuranta jiného. Tento druhý figurant by však měl, aspoň z počátku, respektovat způsob nácviku kousání i pouštění, který jsme dosud používali. Určitě většina z vás namítne, že figurantů je žalostně málo atd. Bohužel vám musím dát za pravdu. To je prostě věc, kterou si ale musíte vyřešit ve své ZKO a nebo sami, individuelně. Zkusme se ještě vrátit k vlastnímu nácviku zákusu. Pokud máme již zvládnuté opravdu kvalitní zákusy na místě (pouštění není podmínku) a pes je chtivý do kousání, můžeme pomalu přistoupit k provádění kousání na dálku. Slovo "dálka" není úplně správné, protože mnohdy přeceníme schopnosti psa a opravdu hned začneme pouštět psa na zadržení na velkou vzdálenost. Pokud pes neoplývá přílišnou chutí ke kousání, pak za figurantem doslova "dohopsá" a možná že provede i docela přijatelný zákus. U psa s chutí do kousání může být při rychlém přechodu ke kousání na velkou vzdálenost potíž. Pes sice běží velmi rychle, ale vzhledem k rychlosti a zároveň své nezkušenosti se neudrží v zákusu a z rukávu se doslova utrhne. Většinou nedojde k ulomení zubu, ale dojde k nepříjemnému pocitu - bolesti. O jakou bolest se jedná si můžeme sami vyzkoušet na sobě. Zakousněme se do hrubé juty a následně proveďme její vytržení. Zkouška na sobě je vždy tou nejnázornější a nejlepší pro pochopení situace a toho co pes zažívá. Ale vraťme se k tématu. Pokud se z tohoto utržení psa z rukávu nepoučíme a nevrátíme se rychle zpátky na kousání na místě či malou vzdálenost, vypěstujeme u psa obavu z bolesti a pes se bude bát provádět silné zákusy. Důvod je jasný. Poznal, že při silnějším zákusu ho to víc bolí. Logicky se pes bude permanentně z rukávu trhat a možná ani nebude napoprvé zakusovat. Náprava tohoto stavu bude náročná, pokud bude vůbec úspěšná. V tomto článku jsem se již několikrát zmiňoval o síle zákusu. Jak již bylo výše uvedeno, jedná se o důležitý parametr kvality zákusu. Síle zákusu bychom také měli věnovat patřičnou pozornost, a to už v mládí. V současnosti, kdy krmíme vesměs granulemi, pes nemá prakticky možnost používat zuby ke kousání a tím pádem nemá ani dostatečně vyvinuté žvýkací svaly a odolné dásně. Proto je vhodné občas psovi dávat kousat syrové kosti, a to buď telecí (v mládí) a nebo hovězí klouby, případně kosti umělé. Na nich si pes postupně vytrénuje sílu v čelistech, aby vůbec byl schopen provést silný zákus - aby mohl dobře kousat. Pokud provádíme pravidelné kousání aspoň dvakrát v týdnu, pak již není nezbytně nutné tyto kosti používat k utužení síly v čelistech.
Problematika zákusu, pouštění a následného střežení je natolik obsažná, že ji není možné v jednom článku obsáhnout v celé šíři ani v míře, kterou by si zasluhovala. Pokud vás tento článek přiměl k zamyšlení, pak splnil svůj účel.

Ladislav Mach

 

TOPlist