Založit webové stránky nebo eShop

KARO - FARGO TROY BLACK TOUCH

Začínáme cvičit (nejen) IPO - 1. díl

Vítejte na stránce karo.websnadno.cz v sekci Začínáme cvičit (nejen) IPO - 1. díl

 

Začínáme cvičit (nejen) IPO – 1. díl

V předchozích článcích, uveřejněných na stránkách tohoto časopisu, jsme se zabývali specifickými otázkami výcviku jako je např. chůze u nohy, zákus nebo vyhledání figuranta. Články vznikly jako reakce na zkreslené představy a tvrzení o výcviku dle mezinárodního zkušebního řádu IPO, se kterými jsme se pravidelně setkávali také na stránkách tohoto časopisu. Články v sobě zahrnovaly především rozbor požadavků na provádění a hodnocení některých cviků. Takováto pojednání částečně ukazovala jen na filozofii provádění a hodnocení některých cviků dle řádu IPO. Byl to však jen jakýsi náznak míry odlišností od provádění výcviku dle jiných řádů. Zkušenější psovodi v nich mohli nalézt také odpověď na některé problémy související s vrcholovým výcvikem psů, a to především dle řádu IPO či dle řádu SchH/VPG (oba řády jsou v dnešní době téměř totožné). Články neměly vzájemnou návaznost a tudíž neřešily to nejdůležitější – jak začít a následně jak postupovat k onomu vysněnému cíli, tedy perfektně vycvičenému psu, schopnému obstát i v konkurenci těch nejlepších. Abychom cvičení dle řádu IPO přiblížili širší kynologické veřejnosti, pokusím se vám v několika článcích sdělit svůj názor na výcvik psa dle zkušebního řádu IPO. Tady bych chtěl vysloveně zdůraznit ona dvě slůvka „svůj názor“. Je možné, že někteří výcvikáři mohou mít na věc odlišný názor a myslím si, že by dokonce bylo i prospěšné, kdyby nás s tím odlišným názorem seznámili.
Tak na úvod by to mohlo stačit a pojďme k věci. Problematika výcviku psů a věcí s tím souvisejících je tak široká, že není možné pojednávat o všem, protože články by vycházely mnoho let, a to by samozřejmě ztrácelo jakýkoli smysl. Pokusím se některé věci a problémy jen lehce naťuknout a jiným, těm nejpodstatnějším se budeme věnovat trochu více. Záleží pak na každém z vás jestli sami pocítíte nutkání se o dané problematice dovědět víc a jestli sáhnete po odborné literatuře.
Před několika lety se nám otevřely hranice mezi sousedními státy. To mělo za následek nejenom volnost cestování, ale dochází také i k šíření informací o výcviku. Jsme lační se dovědět co nejvíce.Vrháme se na informace ze „Západu“, a to především z Německa, Belgie a Holandska. Zajímá nás, a možná nebudu daleko od pravdy, když použiji slůvko „jenom“, technická část výcviku. Pídíme se po tom, kdy máme zmáčknout tlačítko na vysílači el. obojku, kdy psa seknout teleskopickým prutem, řešíme zda je lepší dělat vysílačku na kopací míč nebo na balónek zavěšený na drátěné „šibenici“ apod. Chápu to, ale mám za to, že na výcvik jdeme tak nějak od zadu. Vlastní technické finesy by měly být až vyvrcholením našeho snažení naučit psa určitému cviku. Teď si někteří z vás říkají, o čem to tady píši, že takhle se běžně cvičí pes. Možná máte pravdu, ale jsem přesvědčen, že správný výcvik probíhá zcela jinak. Nejdříve musíme pochopit spoustu věcí o samotném výcviku, o procesu učení, měli bychom co nejvíce poznat etologii (nauka o chování) psů a pak se teprve můžeme zajímat o různé finesy, které mohou napomoci psa dovést k dokonalému provedení cviku. Tady znovu musím zdůraznit slůvko „mohou“, protože jak se říká: Když dva dělají totéž, není to nikdy totéž. No nic, znovu pojďme na ten slibovaný začátek.
Je řada předpokladů, které musí nastat, abychom mohli vycvičit psa. Základním předpokladem je mít vhodného psa. Pes nakonec vlastně ani nemusí být náš, může být půjčovaný, ale přece jenom je nejlepší mít psa vlastního. Nechtěl bych tady zabřednout do konstatování, které plemeno je vhodné více či méně pro cvičení IPO. Koho to bude více zajímat, tak se např. podívá jednak kolem sebe na blízké cvičáky, případně na seznam účastníků na našich vrcholových soutěžích či na mistrovství světa FCI. V každém případě je pro IPO nejvhodnější pes vyrovnané živé povahy, tzv. sangvinik. Rozdělení povah psů podle jednotlivých typů se však nyní věnovat nebudeme, ale budeme se jimi zabývat později. Hned na úvod musím zdůraznit, že úspěšně vycvičeným se pes nestane při občasné sobotní návštěvě cvičáku. Tady je zapotřebí si uvědomit, že návštěva organizovaného cvičení na cvičáku slouží pouze ke kontrole našeho snažení psa vycvičit, případně načerpat nové poznatky o metodice a další směry a posloupnosti výcviku. Neznám nikoho, komu by se povedlo vycvičit psa pouze v organizované době na cvičišti. Z toho vyplývá, že kromě vhodného psa potřebujeme mít také dostatek času na výcvik. Zkoušky IPO 1 až 3 jsou zkoušky všestranné, kde máme kromě poslušnosti, také stopu a obranu. Z toho logicky vyplývá, že budeme potřebovat také schopné, odborně zdatné pomocníky – šlapače a figuranta či figuranty. Nejlepší je samozřejmě stav, kdy se s vámi dá dohromady malá skupinka lidí, ve které je kromě vhodného figuranta také několik dalších kamarádů, které spojuje společný zájem, a to cvičení psů. Nemusí nutně všichni cvičit IPO, ale vhodné je, když na tento druh výcviku nejsme úplně sami. Logicky by v této skupince měl být aspoň jeden zkušený výcvikář, který by měl mít tak trochu i pedagogické schopnosti. Otráveni mnohdy budeme jen z toho, že se nám nemusí ve výcviku vždy všechno podařit hned na první pokus, natož když s námi někdo jedná necitlivě a vytýká nám chyby při výcviku nevhodným způsobem. A to nejdůležitější jsem si nechal na konec. A cože to je? Nejdůležitější jsme samozřejmě my, naše vlastnosti a náš přístup k výcviku. Možná se to někomu bude zdát jako fráze, ale fráze to v žádném případě není. Stačí jen poslouchat ostatní psovody při výcviku nebo soutěžích. Stačí vyslechnout důvody, proč pes neprovedl určitý cvik nebo ho neprovedl tak, jak si psovod představoval. Jestli mě paměť neselhává, tak jsem ještě nezažil, aby psovod sebekriticky řekl, že psa špatně připravil, že to je jeho chyba. Každý psovod hledá důvody, proč jeho pes nepředvedl výkon takový, jaký si představoval. Hledá důvody, ale všude jinde, než kde by měl, tedy u sebe. Jednou za to může špatný rozhodčí, pak zase neschopný figurant a neposlední řadě je to vlastní pes, který nechce pracovat a který se pro výcvik nehodí atd. Nechci tvrdit, že takové situace nemohou někdy nastat, ale tvrdím, že z 99,5 % si za špatný výkon psa můžeme sami. Prostě jsme psa špatně připravili. Mnozí jste se určitě setkali s tvrzením kolegy: „Při tréninku mi to dělal perfektně a jak je na závodech, tak to pozná a dělá si co chce“. Ano, tomu lze určitě stoprocentně věřit. Jenomže co to značí?? Opět to, o čem jsem před chvílí psal, tedy že náš výcvik neprobíhal dobře. Dám příklad. Podívejte se jak trénují vaši kolegové na cvičáku. Tedy dopředu upozorňuji, že to neříkám proto, abyste se někomu posmívali. To v žádném případě. Sledujte pozorně především práci psovoda při tréninku. Podívejte se, jak si u každého cviku psovod pomáhá různými pohyby rukou, úkroky, jinými pohyby těla, hlavou a navíc jak se ledabyle plouží po cvičáku, jak se u „odkládaček“ za pohybu připozastavuje atd. atd. Pak dotyčný psovod přijde na zkoušku nebo soutěž, kde si na poslední chvíli uvědomí, že se vyžaduje pouze zvukový povel a také, že se požaduje pořadové vystupování. V ten moment se začne chovat úplně jinak než při tréninku a najednou je po perfektním výkonu. Pes tuto změnu v chování psovodova logicky není schopen správně pochopit a proto cvičí úplně jinak než v tréninku. Někdy dokonce cvik neprovede vůbec. Míra „necvičení“ nebo špatného cvičení je také závislá podle metody, jakou jsme psa připravovali. Čím jsme více používali nepříjemné podněty ve výcviku, tím dříve pes pochopí ten rozdíl, kdy psovod na psa tzv. může – tj. při tréninku a kdy na psa nemůže – tj. na zkouškách či soutěžích. Pokud pes rozeznává tyto situace a negativně na ně reaguje, pak se těžko takový stav napravuje. S podobnými situacemi se lze setkat i na mistrovských závodech, i když samozřejmě v daleko menším měřítku než na nižších výkonnostních stupních. Takže jací bychom tedy měli být? K tomu se postupně dostaneme.
Pojďme si nejprve říci, co to je výcvik psa. Pod pojmem výcvik psa rozumíme metodicky správnou, systematickou a pravidelnou výcvikovou činnost psovoda, jejímž cílem je naučit psa jednoduchým i složitým cvikům, prováděných za normálních i za ztížených podmínek. Pokud nebudeme splňovat byť jen jednu z uvedených podmínek, nemůžeme očekávat požadovaný výsledek – dobře vycvičeného psa. Metodicky správnou činností rozumíme správné používání metodiky i techniky nácviku. Jak již bylo uvedeno výše, nás v současnosti zajímá především jen ta vlastní technická část výcviku, bohužel. Znalosti teoretické části výcviku by měla logicky předcházet volbě technické části výcviku, tedy vlastnímu působení na psa. Bohužel tomu tak ve většině případů není. Učení a pochopení metodiky výcviku se v podstatě vyhýbáme, protože to klade větší nároky na nás a na naše intelektuální schopnosti. Řekněme si to otevřeně, učit se, to se nám moc nechce. Mezery v teorii výcviku mnohdy nahrazujeme větším tlakem na psa, a to ať už psychickým, tak především fyzickým. Pokud neporozumíme metodice výcviku a nácviku jednotlivých cviků, můžeme sice psa nějak vycvičit, ale nikdy nemůže dosáhnout na vyšší mety. Pojem metodika výcviku v sobě skrývá mnoho učení a logického přemýšlení o způsobu výcviku, a to se nám už z principu příčí. Pokud jste četli mé předchozí články, tak jste tam několikrát narazili na termín „teorie vyšší nervové činnosti“. Bojím se odhadnout, kolik čtenářů to vzalo u srdce a vrhli se na samostudium a doplnili si případné mezery ve svém kynologickém vzdělání. Nechci být skeptik, ale moc vás nebude. Je to ale škoda. Určitě vás hned napadne, zda ten „chytrák, co to tady píše“ si také na začátku výcviku nastudoval teorii výcviku. Musím přiznat, že také ne. Nikdo mě bohužel nevedl, takže jsem se učil sám, a to systémem pokus – omyl. Mezníkem pro mě byl nácvik aportu u prvního psa. Aport mě pes nosil a rád. Byla to paráda (aspoň jsem to tak v té době vnímal). A protože jsem od samého začátku hodně používal pamlsky, začal jsem psovi po přinesení aportu dávat pamlsek jako odměnu. A velmi brzy mi pes po předsednutí začal samostatně, bez povelu pouštět aport a až nakonec mi ho doslova vyplivoval už 2 metry přede mnou. Pořád jsem nemohl pochopit, proč to dělá, když ho odměňuji za to, že mi to přinesl a on zatím….. Nemohl jsem na ten můj problém najít žádnou racionální odpověď. Když mi neporadili ani na cvičáku, tak jsem skoupil všechny knížky, které se v té době daly sehnat, prolistoval jsem časopisy a začal číst a číst. Říkal jsem si, že na to musím přijít. Přiznám se, bylo to pro mě zpočátku dost nezáživné až protivné. Očekával jsem jednoduchou odpověď na můj problém a spíše v oblasti techniky cvičení. Očekával jsem, že se dočtu co mám se psem udělat, aby… a nikoli nějakou nezáživnou teorii, kterou jsem zpočátku ani dost dobře nechápal. V brzku jsem ale pochopil, že jedinou cestou je zapřít se a studovat a studovat. Až když jsem začal chápat a od sebe rozlišovat pojmy jako podmíněný a nepodmíněný reflex, podmíněný a nepodmíněný podnět, co je to dynamický stereotyp, útlum a další, našel v té teorii dokonce jisté zalíbení. Najednou jsem začínal nacházet důvody, proč pes reaguje tak jak reaguje. Najednou jsem také začal nacházet i úspěšná řešení vzniklých situací a vypracoval si řadu nových postupů při výcviku. Bez poznání, proč je to tak, proč se dělá zrovna tohle a ne něco jiného a u každého psa ještě k tomu jinak, tak na skutečně dobře vycvičeného psa zapomeňte. Tady bych ještě připomněl jednu zajímavou věc. Když chceme řídit auto, musíme se naučit spoustu teorie a nakonec udělat zkoušku, jejímž cílem je získání řidičského průkazu. Když však chceme cvičit psa, tak si ho jednoduše pořídíme a začínáme cvičit podle ostatních, a to bez jakékoli předchozí teoretické přípravy. Vesměs jen okukujeme jak to dělají ostatní a napodobujeme je. Naneštěstí si téměř vždy vezmeme za vzor psovoda, který na cvičení psa „jde silou“, protože si logicky myslíme, že to je ten správný výcvik psa. Pokud máme to štěstí, že máme možnost pozorovat špičkového výcvikáře, který cvičit skutečně umí a je ochoten nám poradit, pak je to samozřejmě velká výhoda, ale …. Většinou se to ale odvíjí jinak. Buď nemáme štěstí na špičkového výcvikáře nebo s námi nechce ztrácet čas, případně se s námi nechce podělit o své těžce nabyté zkušenosti. Ať je to tak či onak, stejně je zapotřebí trocha té teorie znát, protože jen tak se můžeme vyvarovat takových chyb ve výcviku, které budeme jen těžko napravovat.Dokonce se může stát, že se dostaneme do situace, že budeme muset zapomenout na naše vysněné výcvikářské cíle. A protože to nechceme a nechceme se neustále spoléhat na jiné, pojďme se opět vrátit zpět k tématu – k teorii.
Budeme tedy pokračovat v hlavních zásadách výcviku. Mezi hlavní zásady výcviku patří, kromě již výše zmíněné správnosti uplatňování metodiky a techniky výcviku, též
- systematičnost,
- pravidelnost,
- důslednost,
- náročnost,
- sebeovládání,
- houževnatost,
- pozitivní vztah ke psu.

Náš výcvik musí probíhat systematicky. To znamená, že začínáme cvičit mimo jiné od jednoduššího ke složitějšímu. Vím, že je to pro vás možná jasné, ale přece jenom ukažme si to na příkladech. Pokud chceme nacvičit cvik aport skokem, logicky musíme nejprve psa naučit cvik aport volný a také skákat psa přes překážku. Teprve po zvládnutí obojího můžeme postoupit ve výcviku dál a začít cvičit aport přes překážku. Podobné je to u jednoho ze základních cviků IPO, kterým je odložení vsedě za pochodu. Pokud si pes neumí sednout na povel, když se psovod nepohybuje a je v základním postoji, těžko můžeme očekávat, že se nám podaří cvik odložení vsedě za pochodu úspěšně nacvičit. Jen tak mimochodem, cvik odložení vsedě za pochodu, řadím mezi velmi obtížné cviky.
Pravidelnost ve výcviku je také důležitá. Tím nemám namysli cvičení např. každou sobotu od 9 do 12 hodin, ale stav, kdy cvičíme několikrát v týdnu. Pokud necvičíme pravidelně a necháváme výcvik na období těsně před zkouškami či soutěžemi, pak pes nemá cvičení dostatečně zažité a snadno se stane, že nám nepodá ten správný výkon. Navíc s blížícím se termínem zkoušky či soutěže roste naše nervozita, necvičíme systematicky a na psa vyvyjíme daleko větší tlak, přetěžujeme ho a většinou si kazíme i dobrý kontakt se psem. To všechno má za následek, že si nevytvoříme dostatečně solidní základy, na kterých můžeme v budoucnu s úspěchem stavět.
Dalším velmi důležitým předpokladem úspěšnosti ve výcviku je naše důslednost. Bohužel, ne vždy jsme dostatečně důslední. Pod pojmem důslednost rozumíme nejen důslednost ke psovi, ale také a možná především k sobě. Ta potřeba důslednosti se nám objevuje ve výcviku v různých formách. Např. před začátkem výcviku bychom si měli promyslet a stanovit metodiku nácviku jednotlivých cviků a tuto metodiku důsledně dodržovat. To znamená, že nebudeme přeskakovat jednotlivé fáze, pokud pes jednotlivé posloupné fáze dostatečně nezvládá. Dále je zapotřebí trvat na bezpodmínečném splnění našeho povelu psem. Pokud jsme povel již vydali, pes musí na tento povel správně zareagovat. A pokud okamžitě a správně nezareaguje, musíme si splnění našeho povelu „vynutit“. Ale pozor, píši „vynutit“, ale v žádném případě nemám na mysli tvrdé násilí !! To v žádném případě. Jako klasický a jednoduchý příklad uveďme situaci, kdy psovi, který stojí u naší nohy zavelíme „sedni“ a pes si nesedne. Správné je, když se okamžitě sehneme a psa do požadované polohy upravíme, a to bez jakýchkoli dalších povelů. Pochvalou a dalšími důležitými situacemi se v této části nebudeme zabývat – přijdeme k tomuto tématu později. Taktéž pokud si pes nepředsedl rovně, psa upravíme do požadované polohy. Důležité je také si uvědomit zásadu jednoho povelu, tzn. že na jeden povel musí být proveden jeden cvik. Často se lze setkat s psovody, kteří vydají několik povelů než pes cvik splní nebo než ho např. do požadované polohy upraví. To je samozřejmě špatně. Psi jsou na podobné situace velmi vnímaví a brzo pochopí, že není nutné hned na první povel splnit úkol. Na zkoušce nebo soutěží pak očekáváme, že pes zacvičí na jeden jediný povel a ono nic. Teprve na opakovaný povel pes zareaguje, pokud vůbec zareaguje. Zbytečně se potom rozčilujeme. Tady je na vině jednoznačně zase psovod. V nácviku také nesmíme přehlížet nepřesnosti psa. Často se stává, že psovi při nesplnění cviku dáváme další povely, a to i různé či s ním popocházíme apod. Uveďme si to na příkladu nácviku odložení vleže za pochodu. Pes zaujme místo polohy vleže polohu vsedě. Psovod obvykle přijde k psovi, dá mu povel k noze a opakuje chůzi s následným odkládáním. To není správný postup. Psovod by se měl rychle vrátit ke psovi a s povelem „lehni“ psa odložit, a to i případně za použití vodítka. Ačkoli jsem řekl, že pochvalou se budeme zabývat později, tak tady musím zdůraznit, že psa musíme pochválit, a to i v případě, že jsme psovi pomohli zaujmout požadovanou polohu. Ještě je důležité připomenout si další zásadní věc, kterou si ne všichni uvědomují. Na psa působíme i v době, kdy nejsme na cvičáku. Pes nerozlišuje, teď nejsem na cvičáku, tak nemusím poslouchat a teď jsem na cvičáku, tak zase musím poslouchat. I na procházce musíme být stejně důslední. Psa si hodně kazíme právě v době mimo cvičák. Jdeme např. se psem do města. Pes si chce počuchat, my se koukáme do výloh nebo se bavíme s kamarádem a psovi neustále říkáme k noze. Důvodem může být i to, že chceme okolí ukázat, že máme psa cvičného. Logicky v takových situacích netrváme na přesné chůzi u nohy a také ani nejsme schopni psa neustále kontrolovat a opravovat. Pes si zvykne neplnit naše povely přesně a bezpodmínečně. A i kdybychom za podobné situace si dokázali „vynutit“ přesnou chůzi u nohy, pak určitě ztratíme u psa radost a ochotu. A tu potom těžko budeme opět získávat. Jaké je tedy řešení? V podobných situacích bych klidně doporučil nechat se vláčet na napnutém vodítku. Ať si pes počuchá a ať vás klidně tahá. Ale když se zavelí k noze, pak vás musí pes přesně, radostně a ochotně následovat. To je mimo jiné ta důslednost.
Další podmínkou pro dosažení úspěchů ve výcviku je také naše náročnost. Pojem náročnost lze ještě rozdělit do několika podskupin. Nároční musíme být ale zase především k sobě, pak ke psovi a následně můžeme být trošku nároční k pomocníkovi – figurantovi, šlapači a dalším, kteří nám pomáhají ve výcviku. U prosazování naší náročnosti k lidem, kteří nám pomáhají ve výcviku, bych však nabádal k velké opatrnosti. Pokud začnete být nároční k pomocníkům a k dalším osobám, kteří vám pomáhají s výcvikem, tak se snadno může stát, že nakonec zůstanete na výcvik úplně sami. Ne všichni jsou schopni „zkousnout“ kritiku své práce a je nevýznamné zda oprávněnou či neoprávněnou. Proto se v těchto případech musí jednat velmi opatrně, obezřetně a s velkou dávkou diplomacie. Myslím si, že je mimo jiné nejprve zapotřebí své okolí přesvědčit svým zodpovědným přístupem k tréninku, náročností k sobě a v neposlední řadě i vaší upřímnou snahou pomoci ostatním. Teprve pak můžete doufat, že si ostatní uvědomí a pochopí, že si takový mimořádný přístup k provádění výcviku zasloužíte a můžete si to dovolit. V první řadě musíme být přísní na sebe. Když chceme psa pořádně vycvičit či dokonce vyhrávat na soutěžích, tak musíme na sobě velmi intenzivně a dlouhodobě pracovat. Chtěl bych znovu zdůraznit, že nejdřív na sobě!
Než začneme vůbec cvičit, musíme se jednak dokonale seznámit s metodikou výcviku a jednak musíme vědět, jak takový cvik, který chceme psa naučit, skutečně vypadá v tom ideálním provedení. Musím říci, že jen málokdo si přizná, že neví jak takový cvik má vypadat. A to se týká např. i toho nejzákladnějšího cviku poslušnosti, kterým je „ovladatelnost bez vodítka“, kterému se zjednodušeně říká chůze u nohy. Je to základní cvik, který potřebujeme nejen při předvádění vlastního cviku, ale i při přechodech mezi jednotlivými cviky. Dokonce by rozhodčí měli tuto chůzi u nohy hodnotit po celou dobu provádění poslušnosti. Ve zkušebním řádu se doslova píše „Ovladatelnost psa bez vodítka musí být prokázána i při přechodech k jiným cvikům.“. Ale i tak všichni naprosto přesně víme jak má tento cvik vypadat, resp. si to myslíme. Skutečnost je však bohužel jiná. Podívejme se na hodnocení tohoto cviku např. na výběrovém závodě v Krchlebech 2006 (na jiných závodech nebylo bodové hodnocení jednotlivých cviků zveřejněno). Pouze dva psovodi obdrželi známku výborně!! To přece o něčem svědčí. Takže ještě jednou; než začneme cvičit, musíme si zjistit jak takový cvik má v ideálním případě vypadat a tohoto stavu bychom se měli chtít dopracovat. A teď záleží na nás, do jaké míry jsme nároční, zda vydržíme cvičit až do stavu dokonalosti a nebo jestli se spokojíme s tím, že pes nám to nějak udělá a na zapsání zkoušky to je a nám to stačí. Pokud chceme udělat jenom zkoušku, tak nic proti takovému přístupu k věci. Pokud však chceme jezdit na soutěže a ještě k tomu mít šanci vyhrávat, tak je zapotřebí změnit naše myšlení a přístup k výcviku. Vaší snahou by nemělo být splnění cviku na sto procent, ale na stotřicet procent!! Jednak vám pes může udělat drobnou nepřesnost, která se v rámci hodnocení celkového dojmu z předvedeného cviku může pro posuzujícího rozhodčího jevit jako nevýznamná a jednak se může snadno stát, že další rok se bude vyžadovat přesnější provedení než jsme dosud nacvičili. Dám zase příklad. Zůstanu stále u základního cviku, kterým je ovladatelnost bez vodítka. Při provádění tohoto cviku se také provádějí obraty. Ve zkušebním řádu se jednoznačně píše o obratech, ale valná většina rozhodčích, a to i na MS to zatím nevyžadovala a strpěla místo obratů menší či větší obloučky bez jakékoli penalizace. Mám za to, že se může snadno stát, že najednou narazíte na rozhodčího, který bude vyžadovat skutečně obraty a ne obloučky a pak už to nemusí být za výborně. Tak to je ta náročnost k sobě. No a s náročností ke psovi je to myslím jasné. Trvat na dokonalém provedení cviku. Tady bohužel máme také ještě velké rezervy. Pes nám např. nedotočí obrat a my ho pochválíme, aniž bychom ho předtím opravili a docílili zaujetí správné polohy. A někteří psovodi to dělají v okamžicích, kdy se na ně někdo dívá. Zřejmě považují opravovat psa při výcviku za potupu. Tím jen prohlubují svoje výcvikové problémy.
Při výcviku je také zapotřebí velké sebeovládání. Výcvik psa je obtížná a náročná činnost, která klade na psovoda nejen fyzické nároky, ale především nároky psychické. Ne vždy pes reaguje tak, jak si představujeme a výcvik obvykle také nejde tak rychle dopředu, jak bychom potřebovali. A to nás může logicky přivádět do duševní nepohody či dokonce až stresu. Je jasné, že každé takové rozrušení pes vnímá a je na to velmi citlivý. Nervozita či dokonce stres z nás doslova vyzařuje všemi možnými způsoby. Pes na nás tento stav spolehlivě pozná, a to ať už podle jiných pohybů těla, jiné intonace hlasu a také podle jiného pachu, který kolem sebe šíříme. Až potud by to ještě nic negativního pro výcvik psa nemuselo znamenalo, jenomže … Aby to naše špatné duševní rozpoložení nepůsobilo při výcviku negativně, musíme se naučit hodně a hodně ovládat. Pokud však v podobném rozpoložení v „nás chytnou saze“ a jsme na psa hrubí, pes si podobné situace velmi brzo zafixuje a později na ně reaguje už předem. Většinou je to tak, že psovod, pod vlivem momentálního neúspěchu při výcviku, znervózní a snaží se násilím a hrubostí donutit psa k požadovanému výkonu. Reakce psů jsou v těchto situacích různé a sahají od bázlivosti až po projev agresivity vůči psovodovi. Setkal jsem se také s jedním psovodem, který měl největší chuť cvičit svého dobrmana tehdy, když si dal několik piv. A protože mu v podobných situacích chybělo ono sebeovládání, tak to nakonec dopadlo tak, jak to logicky dopadnout muselo. Jakmile si psovod dal pivo, nesměl k psovi do kotce. Jednou toto nepsané pravidlo porušil a šel ke psovi. Pes ho okamžitě napadl a vykousnul mu kus tváře. Proto doporučuji každému, pokud se někdy necítíte úplně v pohodě a cítíte, že byste výcvik resp. sebe neměli zcela pod kontrolou, jděte se psem raději jen na procházku a na výcvik toho dne zapomeňte. Pokud však chcete dosahovat kvalitních výsledků a umíte se ovládat, tak je nutné také cvičit i v situacích, kdy jsme rozrušení či nervózní. Nikdy se však přitom nesmí stát, že nám ujedou nervy a my na psa začneme „tlačit“ a používat při cvičení hrubší metody. Pokud i v takovém to rozpoložení mysli se dokážeme dokonale ovládat a na psa nepůsobit tlakem více než kdy jindy - křikem a hlavně mechanicky (silnějším trhnutím vodítkem; na hrubší zacházení nechci ani pomyslet), pes si na to naše rozrušení zvykne a nebude na ně negativně reagovat. A to proto, že při tom našem rozrušení nedochází k intenzivnímu tlaku na psa nebo dokonce k jeho nespravedlivému trestání (pro úplnost uvedu, že každé trestání psa je dle mého názoru nespravedlivé – ale k tomu se dostaneme později), pes to bere jako normální jev a běžně ho bez problému snáší a cvičí prakticky jako normálně. Pokud však v rozrušení mysli na psa působíme větším psychickým nebo fyzickým tlakem, pes tyto situace velmi brzy začne vnímat a pak samozřejmě dochází k tomu, že na zkouškách či soutěžích pes nepředvádí výkony, které běžně v tréninku podává. Vysvětlení je logické. Navíc, kdo z nás není rozrušený, když nastupuje na zkoušku nebo na soutěž ? Obávám se, že nikdo. Jsou dokonce tací, co se před nástupem na „plac“ dokonce více či méně nervově hroutí apod.. Proto znovu zdůrazním, že je nezbytnou nutností umět se dokonale ovládat.
Velmi důležitou vlastností psovoda je také jeho houževnatost. Jak již bylo uvedeno výše, výcvik psa je obtížná, náročná a nikdy nekončící práce. Při výcviku psa i ti nejzkušenější se dostávají do situací, kdy nácvik určitého cviku trvá velmi dlouho a výcvik provázejí těžkosti. Postupné zlepšování je pomalé a jen houževnatostí psovoda se může podařit tuto situaci zvládnout. Bohužel ne všichni jsme tak houževnatí a při větších či menších potížích propadneme pocitu bezradnosti a kapitulujeme. Pak tvrdíme, že pes nechce cvičit, že se pro výcvik nehodí apod. Tady bych chtěl připomenout to, co už jsem napsal hned v úvodu, tedy že je potřeba hledat chyby především u sebe!! Pokud výcvik psa nepostupuje tak, jak si představujeme, měli bychom nejprve zkoumat, proč tomu tak je a hledat případně jiný způsob nácviku, jinou metodu. Znovu připomenu, že pokud chcete být ve výcviku úspěšní, nevzdávejte se hned při prvních potížích, ale zakousněte se do problému a hledejte nejprve odpověď na otázku, proč to nejde a teprve následně změňte nebo upravte výcvik tak, aby následně postupoval podle vašich představ. A věřte mi, že vím o čem píši. Čím dokonalejší budete chtít provedení jednotlivých cviků, tím houževnatější musíte být. Jako příklad uvedu už klasickou ovladatelnost bez vodítka. Psa chodit u nohy naučíte poměrně brzo, ale pokud chcete, aby ta chůze byla za plný počet bodů, pak pozornost psa, která je v současnosti prezentována mimo jiné trvalým očním kontaktem mezi psovodem a psem (pes má zdviženou hlavu a jeho pohled je soustředěn do vašich očí) budete učit hodně dlouho. Přitom není zaručeno, že se to podaří všem, kteří o to usilují. Třeba u tohoto cviku je zapotřebí nejenom zvolit správnou metodu, ale také mít prakticky všechny již dříve jmenované vlastnosti, jako je systematičnost, houževnatost, důslednost, náročnost, sebeovládání a zároveň mít také poslední vlastnost, kterou jsme se zatím nezaobírali, a tou je pozitivní vztah ke psu.
Říkáme poslední vlastnost, ale ona není tou poslední co do důležitosti. To nám jen jaksi vyšlo, že je napsaná poslední. Ona však je možná u cvičení dle IPO jednou z těch nejdůležitějších. Proč? No protože pes musí při dokonalém provádění jednotlivých cviků ještě projevovat radost. Jak již bylo uvedeno výše, pro cvičení dle řádu IPO (ale i SchH/VPG a vlastně i dle NZŘ), kdy pes musí cvičit ochotně, rychle, pozorně a ještě k tomu radostně, pak nezbytnou podmínkou pro takový výcvik je pozitivní vztah ke psu. Vztah ke psu je tedy velmi důležitým faktorem, který ovlivňuje výcvik, a to jak v tom pozitivním, tak i v negativním slova smyslu. Za tím pojmem pozitivní vztah ke psu se skrývá samozřejmě i volba takových metod, které nebudou mít za následek zhoršení našeho vzájemného vztahu se psem. Za negativum našeho pozitivního vztahu ke psovi snad lze označit jen to, že výcvik může trvat o poznání déle. Mnozí z vás si asi řeknou, že pozitivní vztah ke psu je dnes samozřejmostí. Pokud by to bylo skutečně samozřejmostí, tak bych se o tom nezmiňoval. I na vrcholových soutěžích necvičí všichni psi ochotně a radostně, u některých se dokonce projevuje náznak bázlivosti. A to je občas vidět nejen na soutěžích dospělých, ale i u mládežníků. Pokud si pořídíte štěně, které je od chovatele správně socializované, pak to štěně není zatíženo žádnými negativnímu zkušenostmi s lidmi a zaleží tedy na vás, jaký vzájemný vztah si vytvoříte. Nebudu na tomto místě popisovat, jakým způsobem budovat a posilovat pozitivní vztah se štěnětem. Jenom bych chtěl připomenout, že volba správné výcvikové metody a způsob její aplikace v praxi výrazným způsobem formuje vzájemný vztah mezi psovodem a jeho psem. Pokud budete používat převážně mechanickou metodu a budete na psa hrubí a nespravedliví, tak logicky nemůžete očekávat vzájemný pozitivní vztah a ani to, že vám pes bude cvičit radostně a s chutí. Ani používání tzv. kontrastní metody (k vysvětlení jednotlivých metod výcviku se dostaneme také později) nemusí vést ke kýženému radostnému cvičení. Pozitivní vztah se psem je potřeba neustále prohlubovat a upevňovat. Jen tak lze očekávat a doufat, že nám pes může cvičit ochotně, rychle a s radostí. Jestli to tak skutečně bude, záleží jen a jen na vás.

Ladislav Mach

 

 


Pro přehlednější úpravu sekce lze obsah rozdělit do textových "bloků". Bloky lze libovolně vytvářet, přesouvat a mazat. Jejich úpravu zahájíte dvojitým poklepáním tlačítkem myši. Textový editor se vždy spustí pouze pro vybraný blok. Jak editor pracuje, naleznete ve videoukázce.

Základní tipy:

  • Používejte často nové bloky.
  • ENTER = nový odstavec.
  • SHIFT+ENTER = nový řádek.
  • Obrázek je nejprve třeba nahrát na server přes Vložit obrázek a Správce souborů.
  • Obsah z Wordu vždy přenášejte přes Vložit z Wordu.
  • NEpoužívejte mezerník pro zarovnávání objektů.
Listování umožňuje dynamicky zobrazovat a skrývat obsahy vybraných bloků:
  • Stiskněte tlačítko listování.
  • U bloků, které mají být skryty, vyplňte nově zobrazené textové pole.
  • Všechny bloky s vyplněným listováním budou na stránkách skryty kromě prvního v pořadí.
  • Tlačítko přidat odkazy vytvoří nový blok se zástupcem, který bude na stránkách nahrazen odkazy. Tyto odkazy budou shodné s vyplněnými nadpisy u listování a budou přepínat příslušné bloky.
  • Ze všech bloků, které mají vyplněné listování, bude zobrazen vždy pouze jeden. Bloky, které nemají vyplněné listování vůbec, budou zobrazeny vždy.
  • Pokud chcete skrývat i první blok listování, vytvořte na jeho místo nový prázdný blok a použijte pro jeho nadpis výraz: %empty%
  • Chcete-li při přepnutí bloku rolovat okno na horní část bloku, přidejte za text bloku výraz: %top% (např.: Dovolená%top%)
TOPlist